Život je vlastně o překonávání překážek, vyrovnávání se s různými nepohodlnými situacemi a řešení komplikací. Pro mě byl už hodně dlouhou dobu strašákem kotrmelec. Hloupý, pitomý kotrmelec na žíněnce. Už na gymplu jsem odmítala dřepnout si na zem, zabalit hlavu a překulit se. Učitelka mě tehdy nenutila.

V tomhle článku bude přesně to, co hlásá název. Nic víc, nic míň. Byl vytvořen jenom proto, aby vám vlhly ústa a stříkaly sliny (bože, Julie, jdi se léčit faktužsetonedásteboutodletotadytvlboženanebesích). Jo a tohle je teď můj nejvíc nejoblíbenější článek. Food is lav, food is lajf. Protože já se prostě UMĺM prožrat životem!

Deníčkový zápis z prvního týdne školy, aneb všichni teď na internetech píšou články typu "První den prváka na VŠ", takže jsem se taky chtěla přidat, ale nechci se opičit tak úplně. A taky jsem ani nemohla, páč jsem o rok výš. Sakra. 

ale pravda to nebyla. Julie si to zařídila a měla je znovu. Téměř 4 měsíční prázdniny. A teď jsou u konce. Strašný. Mám pocit, že naše škola začíná jako úplně poslední (trochu oxymóron, haha :D).  O to bolestivější bude návrat do reality. Všechno to na nás ve spěchu nahrnou. A já už mám poslední týden zažívací problémy, křeče v břiše a bůhví co všechno, protože tuším, že se na mě zase sesune lavina.

Víte, jak já jsem úchylná na všechny tajemstvíčka, podivnůstky a zvláštnůstky. Většina mých článků tady jsou toho celkem důkazem. 

Jako malá jsem měla strašný pocity vinny. Když jsem něco provedla, a věděla jsem, že je to fakt průser, byla jsem ochotná si useknout ruku, hlavně aby mi bylo rychle odpuštěno. Pamatuji si dodnes, jaký to byl pocit, když jsem zlobila a mamka se na mě naštvala. Měla jsem v sobě strašné provinění, které mě jedlo zevnitř zaživa.

No a protože i druhá sada otázek stojí za to, přidávám se opět k Mečounově trendu. Malinko pozdě, ale přeci.

Tak mě napadlo, kde se vlastně nacházím. Kde podle společnosti stojím. A kde bych stála, kdybych se narodila před 100 lety.

V rozepsaných sedí asi 7 rozdělaných článků, koukají na mě vždycky tak smutně, když se přihlásím do pise.cz. Křičí to tu na mě prázdnoutou. Vrátila jsem se k intenzivnímu psaní papírových deníků. Pero tiše škrtá o papír, brní mě ruka, písmenka se pokorně sklánějí pod tíhou mých myšlenek, které řvou zpoza rohu mojí mysli, emoce by se ze mě daly stáčet do sudu. Jako víno. A pak bych je prodávala v zašpuntovaných lahvích lidem, kteří emoce postrádají. Otevřeli byste si doma lahev, přičichli ke korkové zátce, nalili si skleničku, koštli a znalecky řekli: "Ústecký svah. Trocha deprese, slzy, dávka upřímného smíchu a jiskra lásky." Znáte někoho, kdo by si něco takového koupil? Že prodávám. Levně. Haha. No, a protože se vždycky tolik vyřádím na papíře, tento elektronický zpovědník zeje prázdnotou. Strašně se za to nenávidím. Nenávidím se za spoustu věcí. Ale za to, jak jsem dělala, že pise.cz neexistuje, za to se nenávidím nejvíc ze všeho. Mám svůj život zaznamenaný. V denících, na fotkách, pro sebe. Jenomže ne pro vás. Tak snad to tímto příspěvkem napravím. Snad. Takové letem světem. Průlet srpnem.

Je dost pravděpodobné, že mi hráblo z toho, jak jsem se nedávno šprtala na vývojovou biologii. Protože jedna z mnoha kapitol tam byla o menstruaci a ovulaci. A nebo mám prostě pravdu a to, čeho jsem si všimla, se skutečně děje.