Telefonem fotím poměrně často. A vlastně ani nevím proč. Fotky jsou z toho příšerné a nikdy si je zpětně moc neprohlížím. Jednou za čas je všechny stáhnu do složky a jede se dál. Ale nedá se odolat. Ten moment chci zvěčnit. Chci ho zachytit.

Upozornění pro všechny, tohle je možná až příliš melancholický (trapný) článek. Kdyby něco, já vás varovala.

Milý Ježíšku, protože jsem byla celý rok hodná a ani trošku jsem nezlobila (možná malinkato, ale opravdu jen malinkato), zasloužím si pod stromečkem najít něco, co si opavdu přeju.

Mám za sebou měsíc vysoké školy.

Máme pro vás exkluzivní rozhovor s mladou vědkyní, jejíž výzkum se zabývá neobvyklými společenskými skupinami. Srávila měsíc intenzivním pozorováním tohoto jedinečného organismu, který nenajde jinde na světě. Strávila měsíc nad vědeckými analýzami, sociologickými průzkumi a nevyplněnými dotazníky. Šla do terénu sbírat data i zkušenosti. Snažila se potvrdit svou největší hypotézu - podobný druh nenajdete nikde jinde na světě. S odhodláním šla do jejich původního teritoria, aby se setkala tváří v tvář s Pražáky. 

Měla jsem tu čest být jeden týden součástí jedné třídy prvňáčků v čele s úžasným učitelem.

A teď se ukáže, jak moc myslíte na prasárničky!

Haló? Haló. Tady babička. Babička Julie z minulosti. Babička Julie z roku 2016 mluví ke svým budoucím vnoučatům. Prosím o pozornost!

Když se nad tím tak zamyslím, opravdu se mi zdají skoro jen samé noční můry. Už dlouho jsem neměla vyloženě veselý sen. Ale moje starosti v každodenním světě tomu odpovídají. Možná se podivíte, že tu jsou sny z loňského prosince. Je pravdou, že si poslední dobou pamatuji průměrně jeden sen za měsíc, což je opravdu málo. Navíc jsou to samé zoufalé tragické snahy o přežití, takže náladě mi moje noční snění moc nepřidá. 

Jo, pátek, to je můj den!