Hroznetajne | Hrozně tajný deník

A já vlastně ani nevím proč. Ne, že by mě nebavilo psát si blog. Ale vlastně jo, nebaví. Sedím u počítače NEUSTÁLE. Jsem přesvědčená, že moje páteř už má tvar kopírující můj pracovní stůl a s každým odklopením notebooku mi umírá jedna mozková buňka. Po téhle vysoké škole budu mít 10 dioptrií, krunýř na srovnání obratlů a antidepresiva.

Už je to rok, co vyšel článek o tom, jaké nejlepší filmové kousky jsme s Martinem zkonzumovali. Je tu opět říjen, rok se s rokem sešel, bla bla bla, prostě nejlepší filmy, co jsme od loni vydaného článku stihli zase přechroupat. Počet mnou ohodnocených filmů a seriálů se na mém soukromém ČSFD profilu již přehoupl přes 600, drtivou většinu jsme viděli spolu. Vybírala jsem sice jen zhlédnuté kousky od loňského října, i tak mi to dalo zabrat. A protože mi v pondělí začíná již opět školní martirium, je zde poslední šance napsat tento článek, na který se ve skutečnosti třesu už od loňského podzimu. 

Tak jsem se zase vážila (ačkoliv to v oblibě nemám a protože čísla nesnáším všeobecně, tak svou váhu si zjišťuji zhruba jednou do roka) a zhubla jsem asi 2 kila. A protože mi vytrhli 4 osmičky a každá tak to jedno půlkilo dala, tak si myslím, že to jediný, co jsem zhubla, jsou ty 4 vytržený zuby.

Tak jsem si řekla, že vás zase zpravím o událostech uplynulých týdnů. Úspěšně jsem zvládla týdenní brigádu v krámě. Ve většině případů chodili naštěstí milí lidi, ale občas dorazila i invidua, která se ke mně chovala, jako kdyby jim ten krám patřil, dosti přehlíživě a zpatra. Tyhle typy lidí mě neuvěřitelně vytáčejí. Korunu všemu nasadila asi chováním nejodpornější

To je tak, když si dlouho žijete v relativním štěstí a poklidu, plánujete si akce, jenomže život se najednou obrátí proti vám a bůh vám plivne do ksichtu a řekne si "Lol, nudíš se, tady si dej trošku špatnýho osudu."

Takhle nějak jsem se cítila poslední