Mám ráda takovou tu oční hru v metru. Málo kdo má totiž skutečnou sílu vůle a nebojí se vám pohlédnout opakovaně do očí. Ale někdy se najde vytrvalec, se kterým můžete hrát, dokud jeden z vás nevystoupí. A vzájemně si přes pohledy hrabat v mozcích. 

JSOU TO UŽ DVA ROKY, CO JSEM SI UKRADLA KOUSEK INTERNETOVÉHO PROSTORU PRO SEBE! Nádherný pocit, to vám povím. 

Neberte to tak, že mi dochází nápady. Ale jo. Vlastně jo. Došly mi. Ale ne, kecám, jenom si to chci vyplnit. A došly mi nápadady.

Jsem zpátky ve školním koloběhu. Brzké ranní vstávání a pozdní návraty domů. Jsem klasický příklad "studenta dojížďáka" (jakože dojíždím autobusem, nedojídám po lidech zbytky :D).

Za posledních 14 dní jsem měla tolik kultury, až z toho začínám šilhat. A nebo jsem šilhala už před tím? Nevím... 

Každý děláme podivnosti, o kterých jiným neříkáme. Některé jsou více intimní, některé méně intimní. Ale všechno jsou to drobná tajemstvíčka, která dohromady skládají naše ojedinělé vnitřní světy.

Tento španělský pokřik jsem si vybrala záměrně. Ve svůj návrat sem jsem totiž ani nedoufala. ALE jsem tu a přináším s sebou něco úplně nového.

Tak to vůbec netuším. Ale začátek vypadá hodně slibně. Jenomže znáte to, vždycky přijde něco, co jste absolutně nečekali. A je úplně jedno, co bylo na začátku. Ale teď hezky popořadě. Systematicky. Tak to mám ráda. 

Měla jsem rozepsaný skvělý článek, něco na způsob Od soboty do soboty, prostě zápisky z celého týdne. Ale potom jsem se zase nervově zhroutila a všechno, kromě školy, šlo stranou.

Nevěřím kartářkám, numeroložkám, horoskopům, věštcům, předpovědi počasí a jiným šarlatánským metodám. Nevěřím na upíry, na duchy, na čarodějnice, na jednorožce, na zvuk andělských rolniček ani na Pandořinu skříňku. A dokonce je mi i fuk, čemu si věří ostatní. Ale občas si prostě jen tak pro sebe povím Co když je něco mezi nebem a zemí?